„Vidím město veliké, jehož sláva bude hvězd se dotýkati,“ je známé proroctví kněžny Libuše. Ta se z Vyšehradu dívala na tehdejší Prahu a viděla v ní město, které má potenciál. Ten se postupně naplňuje, avšak cesta k infrastruktuře Prahy, jak ji známe dnes, nebyla jednoduchá.

Asanace královského města

Koncem 19. století se z Holešovic, Libně či Smíchova staly průmyslové městské části, které přilákaly z venkova kvanta lidí. Ti se stěhovali za prací, což vedlo k rychlému růstu Prahy. S přibývajícími lidmi rostlo i množství odpadu, bylo nutné řešit komplexnější vodovodní potrubí a dopravní infrastrukturu. To dalo vzniknout vůbec prvnímu pražskému regulačnímu plánu – Plánu polohy a výšek královského města Prahy.

Prvním realizovaným krokem byla rozsáhlá přestavba centra města, která probíhala mezi lety 1893 až 1918. Hlavním cílem asanace byla přeměna centra v obchodní a administrativní čtvrť evropského formátu, ale šlo také o zlepšení místních hygienických podmínek. Právě v tomto období byla zbourána většina židovského města a po vzoru francouzských bulvárů vznikla Pařížská třída. Stejné široké bulváry můžeme najít i v dalších evropských městech, jako je třeba Budapešť či Barcelona.

V roce 1915 vypracoval architekt Max Urban utopistickou vizi města, tzv. Velkou Prahu. Zde i podrobnější čtení z portálu stavbaweb na toto téma. Dokument, který předložil, byl důkladně propracovaný, založený na geometrii a symetrii, avšak celá vize vůbec nepracovala s tehdejší zástavbou města. Vytvořil plán pro úplně nové město, které nemělo žádné základy. Ve dvacátých letech byla vytvořena Státní regulační komise, jejímž úkolem bylo koncepčně rozvíjet infrastrukturu Prahy jako nového centra kultury a obchodu. V té době se totiž k centru připojilo dalších 37 okrajových měst, nyní městských částí. Ty čítaly tisíce obyvatel a muselo se s nimi počítat při plánování dalšího rozvoje.

Temné časy a růst Prahy

Po vypuknutí 2. světové války začala infrastruktura, obchod, kultura a další aspekty městského plánování zažívat dobu temna. Když válka skončila, k moci se dostal nový režim, který převzal kontrolu nad veškerou agendou Státní regulační komise. Později se z komise stal pododbor Útvaru hlavního architekta, kde pracovaly týmy architektů, dopravních inženýrů, demografů a zeměměřičů. Pod tímto odborem se oprášil například projekt severojižní magistrály nebo Petřínské komunikace. Zaměřoval se především na otázky dopravy a propojení všech částí města, protože během 60. a 70. let se k Praze připojilo dalších 50 obcí.

 Velká Praha 21. století?

Od roku 2013 působí v oblasti urbanismu a městského plánování Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy (IPR), který se snaží otevírat diskusi o veřejném prostranství, infrastruktuře a dalším směřování městského života. Právě IPR přišlo se strategickým plánem, který udává směr vývoje do roku 2030. Jsou v něm zmíněné problematické aspekty dnešní Prahy, jako je nedostatek městských bytů, se kterým jsou spojené i vysoké náklady na bydlení, dále velké množství aut či mnoho chátrajících budov a prostor. Cílem je přeměnit stará nádraží městských částí, jako je Žižkov, Smíchov nebo Vyšehrad, na komplexy pro život, kde bude veškerá občanská vybavenost i možnost bydlení. Mezi další cíle patří vytvořit více „bulvárů“, stejně jako v návrzích před sto lety. Na nich má vzniknout dostatečný prostor pro chodce, cyklisty i auta, tak aby si nebyli vzájemným nebezpečím. V neposlední řadě nás čeká i rozvoj dopravní infrastruktury – prodloužení trasy tramvají či výstavba metra D, aby se lépe propojily velké městské celky. Praha se s nastupující generací „městských plánovačů“ může stát znovu „Velkou Prahou“ a naplnit proroctví vizionářů.