Vystudovaný krajinářský architekt se na půl úvazku stará o zeleň a veřejné prostory v Týně nad Vltavou. Druhou polovinu věnuje svým projektům v krajinné a zahradní architektuře. A v té třetí vybudoval s manželkou Přírodovědné muzeum Semenec, pro který vytvořil vzdělávací program "Krajina nás spojuje". Ve zbylém čase se věnuje tématu změn klimatu a úloze vegetace v lokálních i globálních souvislostech. 

Jak budou vypadat české lesy a krajina za pět let?

Opravdu se budoucnosti bojím, když vidím, co se děje se stromy. Lesní porosty dostaly opravdu pořádný zásah. Kůrovec a sucho přinesly plošné katastrofální úhyny a předpověď pro další roky není lepší. Dnes už totiž  hynou i jiné než smrkové kultury. Ve velkém začíná odpadat třeba borovice, ale ohrožené jsou i duby a další listnaté stromy. Naopak držákem je zatím javor babyka a habr, které se s novými podmínkami dobře vyrovnávají. Jestli zkolabují lesní porosty, tak to bude mít nedozírné dopady na klima a krajinu. Sami v posledních letech vidíme, jak vyšší teploty mění rytmus srážek i koloběh vody. Nedostatek vody se nám začíná projevovat mimo jiné na hynoucích stromech.

Kde máme největší prostor pro uplatnění nějakých plošných změn?

Podstatnou plochu z rozlohy naší země představuje lesní a zemědělská půda, která ovlivňuje koloběh vody nejvíce. K zemědělcům mám opravdu velký obdiv, společensky je podle mě obhospodařování krajiny nedoceněný um. V této oblasti převažují ekonomické zájmy, což je pochopitelné. Hospodařit by se ale mělo tak, aby půda a krajina netrpěla. Tady by měl nastoupit stát a nastavit pravidla pro zemědělce tak, aby půda nedegradovala a v kondici se udržela i krajina. Měli bychom se snažit, aby i tam fungoval přirozený koloběh jako v neporušené přírodě. Na půdě, kterou jsme přírodě sebrali, to ale musíme dělat vědomě. Respektování principů fungování krajiny samozřejmě není zadarmo a nefunguje samo sebou.

I naše krajina se občas promění v poušť

 

Nemůže být šetrně obhospodařovaná půda do budoucna také ekonomicky výnosnější než drancovaná půda?

Spolupracuji s Rakušany, kteří mají dlouhodobá data o vybraných projektech. Stát tam podporuje výstavby stromových větrolamů. Na polích se zpomaluje proudění vzduchu, lépe se zachytává vláha a zvyšuje se produkce. Dalším příkladem může být italská sýrařská firma Brazzale, která má v Brazílii své farmy, kde se chovají šetrně ke krajině. Chovají dobytek a na pastvinách vysazují větrolamy z eukalyptů, které sice zde nejsou původní, ale dobře a rychle rostou.  Zvýšila se jim produkce trávy na pastvinách a dobytku se také lépe daří. Porosty stíní pastviny a dlouhodobě se to vyplácí nejen farmářům, ale také krajině.

Předpovědi klimatologů se zpravidla shodují na tom, že průměrná teplota bude dlouhodobě stoupat. Budeme tedy pěstovat stromy, které známe na jih od našich hranic?

Nabízí se, že bychom mohli používat teplomilné druhy. Musíme ale počítat s tím, že nevydrží silný mráz. Stačí jeden den pod minus patnáct a teplomilné druhy to nezvládnou. Extrémní teploty rozevírají nůžky a tím se nám zúžuje sortiment, který můžeme při výsadbě používat. Těžko se současnou lidskou zkušeností radit, kterou cestou se vydat. Teď máte sázet něco, co má být les za nějakých sto let. Může se stát, že za čtyři pět let se tento výkyv srovná a voda se do krajiny vrátí.  Když neznáme příčiny, o to horší je připravovat opatření, jak tomu zabránit.

Posezení pod stromy je příjemnější než pod slunečníkem

 

Nehrozí nám v některých postižených oblastech vznik pouští?

Nemůžeme vyloučit ani tento případ, rovnice je to prostá. Krajina, kde není dlouhodobě voda, se postupně mění v poušť. Pokud budeme sázet větrolamy, abychom tomu zabránily, jsme ve složité situaci. Víme, že řada našich domácích druhů má dnes problém. Někdo bude muset rozhodnout, jestli postižené oblasti necháme přírodě, nebo vysadíme cizokrajné dřeviny se všemi riziky, že sem ty stromy nepatří.

Které druhy by to měly být?

Stále pracujeme s poměrně krátkou lesnickou zkušeností, která představuje pouze pár set let. A to je v přírodních cyklech strašně krátká doba. Byli jsme uchlácholení tím, že smrčiny dlouho vydržely i na stanovištích, které nebyly ideální. Teď se stalo něco, co překročilo hranici únosnosti a porosty nám začínají kolabovat. Víme, že se do stromů, které oslabilo sucho, pustil kůrovec. Ale co dál? Podle mne by jsme se měli stále spoléhat na naše domácí dřeviny, ale musíme více respektovat jejich ekologické nároky. Omezeně budeme možná muset použít v rámci zachování porostů i druhy cizokrajné.

Proměnit české lesy je úkol pro několik generací.

České lesy jsou založeny na produkci dřeva, lepší stavební dřevo než smrk nevypěstujeme. Celé naše lesnictví bylo a je této skutečnosti podřízeno. Smrk se tu pěstuje relativně krátce, a tak dnes diskutujeme, jak pokračovat ve skladbě lesů dál. Společnost se nechce vzdát dostupného stavebního dřeva, ale smrkové monokultury dostaly v posledních letech takový zásah, že musíme sázet les pestřejší. Myslím si, že dnešní společnost není připravená na to, že lesy se nebudou ekonomicky vyplácet, ale naopak bychom je museli dlouhodobě dotovat.

Krajina plná vody

 

Pokud se změní skladba budoucích porostů, tak se budeme setkávat s novými druhy. Jaká další opatření mohou pomoci k tomu, aby se stromům dařilo co nejlépe?

V poslední době se významně prosadila v krajinářských úpravách výsadba velkých stromů, kdy můžeme mít za pět let strom jako hrom. Vlivem klimatických změn a nových podmínek růstu budeme nejspíš muset změnit technologii výsadeb.  Budoucí stromy budeme pěstovat na stanovišti od začátku z malých sazenic nebo z výsevu. Vysadíme jich deset, zůstanou nám dva, ale budou na stanoviště nejlépe adaptované a lépe odolají klimatickým výkyvům. Sice to trvá dlouho, ale je to prakticky lesnická nebo i ovocnářská technologie, kde stále funguje přirozený výběr. Zejména ve velkých krajinářských výsadbách nebo právě v lesnictví, kde nelze zajistit potřebnou následnou péči o vysazené porosty a zejména zálivku, to musíme nechat na Pánu Bohu.

Začínají se objevovat staré odrůdy, které nadšenci navrací zpět do krajiny. Budou mít tyto stromy větší šanci přežit?

Ovocnářství plní společenskou poptávku, kdy potřebujeme chutné standardizované odrůdy, které jsou odolné proti chorobám a škůdcům. Naše školkařská tradice je vynikající a cesta ke starým odrůdám je vzhledem k jejich životaschopnosti smysluplná a nenahraditelná především v krajině, než aby by vyhovovala našim zahradám a požadavkům na produkci ovoce. Staré odrůdy také trpí různými neduhy, takže jejich větší prosazení jsou spíše romantické představy. Obor vždy reaguje na poptávku a ta bude u plodů starých odrůd mizivá.

Problém nastává, když půda vodu nechce

 

Máte nějaký strom, který vám učaroval?

Nemám žádného favorita, ale mám rád ovocné stromy. Představují pro mě uzavřený cyklus krajiny, půdy a úrody. Řídím se starou poučkou, která říká, že by se v zahradě vždy, byť jen symbolicky, měl objevit ovocný strom.

Jak vnímáte zelené střechy, fasády a další opatření na ochlazení měst?

Je to určitě příspěvek k tomu, jak zlepšovat klima urbanizovaných míst, kde bydlíme, pracujeme a trávíme většinu času. Ozeleňování měst mění mikroklima, ve kterém žijeme. Na zemské pevnině je zhruba třetina lesů, třetina jsou pouště a polopouště a poslední třetina jsou zemedělské plochy. Města představují pouze pár procent. Pomůžeme klimatu ve městech, ale vliv na celkové klima bude malý. Stejná matematika jako ve městech funguje i na poli. Po sklizni vyletí teplota povrchu pole na šedesát stupňů stejně jako u asfaltu. Jenže ve městech to jsou hektary, ale na polích to jsou stovky a tisíce hektarů.

Jaká je podle vás před námi největší výzva?

Musíme se pokusit zachránit lesy a přijmout opatření i v zemědělství. Paradoxní je, že v některých oblastech světa se naopak stromy záměrně likvidují. Amazonie, Afrika, Sibiř, v posledních letech je drancováno třeba Rumunsko.  Likvidujeme porosty, které byly stabilní a rovnaly nám klima. Přehazujeme lesní plochy do té třetiny zemské plochy, která je dnes zemědělská. Z toho neskutečně pestrého zeleného aparátu, který byl původně v pralese, padáme na úroveň pole s kukuřicí. Taková změna představuje obrovský propad výkonu v klimatizaci, regulaci teploty a cirkulaci vody.

Stromy nám ukazují směr

 

V České republice denně zmizí na 25 hektarů zemědělské půdy. Nepřijde vám to hodně?

Samozřejmě to vypadá jako velké číslo. Uvádí se denní úbytky v hektarech zeleně, které jsou pro každou zemi jiné. Na celém světě jde o nezměrné plochy. Osobně vůbec nechápu, jak je to možné v případě odlesňování  fyzicky zvládnout. Někdo přeci musí to dřevo pořezat, zpracovat nebo odvézt. Nesmíme zapomenout, že někdo to dřevo také kupuje. I když část zeleně jistě mizí při uměle založených požárech, tak je ta rozloha mýcení nepředstavitelná.

Mění se pohled naší společnosti na krajinu, ve které žijeme?

Není to celospolečenská změna, že by všichni najednou procitli a chtěli vrátit krajinu zpátky do času našich předků, kteří se o ni dobře starali. Ani to prakticky není možné. Ale vrátit krajině její funkce základní zejména v hospodaření s vodu je nezbytné. V menších obcích se na pozicích starostů stále více objevují lidé, kteří chtějí tomuto trendu pomoci. A z takových mám radost a věřím, že jich bude přibývat.