O brigádě v oboru uvažuje spousta studentů, ale jak obstojí ve střetu s realitou? Ptali jsme se tří brigádníků, kteří sbírali zkušenosti v plzeňském Valbeku.

Petr Paleček je čerstvý maturant ze SPŠ stavební. Veronika Schutová je studentkou inženýrského studia v oboru konstrukce pozemních staveb. Darya Deiko nejprve studovala architekturu v Minsku a nyní dokončuje studium stavebního inženýrství na FAV ZČU. Jedno mají všichni společné – nastoupili jako brigádníci do Valbeku Plzeň, aby poznali, jak to chodí v praxi, a už během studia mohli profesně růst.



Co vás do plzeňského Valbeku přivedlo a proč jste se rozhodli nastoupit na brigádu právě sem?

Darya: Věděla jsem, že je to velká společnost, která mi umožní profesní růst.

Veronika: Přivedla mě sem náhoda. Před dvěma lety jsem sháněla vysokoškolskou praxi a zmínila se před svým dědečkem. Ten hned bral do ruky telefon a volal svému známému, který pracoval v dřívějším Bohemiaplanu, dnes ateliéru plzeňského Valbeku.

Petr: Chtěl jsem si na prázdniny najít brigádu v oboru. Ve Valbeku mě přijali, i když mi nebylo ještě ani 18, neměl jsem maturitu a oproti ostatním kolegům jsem byl outsider, což vlastně stále jsem.

Darya

Co vám tady nejvíc vyhovuje?

Darya: Kolektiv, pracovní prostory, společné akce, možnosti školení a výuka jazyků.

Veronika: Lidský přístup. Původně jsem nastoupila jen na letní praxi, ale ve Valbeku se mi velmi zalíbilo. Začala jsem tedy řešit, jak skloubit práci v Plzni se studiem a bydlením v Praze.
Nakonec se to podařilo a už dva roky pro Valbek pracuji v létě v Plzni a během roku v Praze.
Všichni mi vyšli vstříc, za což jsem nesmírně vděčná. Při studiu jsem mohla pracovat převážně na home office, čemuž pomohla i situace kolem covidu.

Petr: Nejvíc mi asi vyhovuje skvělý kolektiv, který se snaží pomoci začátečníkům, a zájem o mladou krev. Díky brigádě jsem získal plno zkušeností, které se mi zúročily v dalším studiu. Mám i plno kladných zážitků, těmi nejlepšími asi byly společné akce a exkurze, kdy jsem lépe poznával i ostatní kolegy, se kterými jsem neseděl v kanceláři.

Proč jste si vybrali právě studium stavebního oboru? Máte nějakou vysněnou profesi?

Darya: V Minsku jsem studovala architekturní obor, proto jsem v Plzni chtěla obor zaměřený spíš na technickou část stavby. Vysněnou profesi nemám, protože člověk se podle mého názoru musí měnit s časem. Co mě baví teď, nemusí mě bavit za pět nebo deset let. Hlavní je najít si v životě svou cestu, nějaké poslání.

Veronika: Pro stavebnictví jsem se rozhodla už na základní škole, kdy jsem se přihlásila na SPŠ stavební v Plzni. Původně jsem se chtěla věnovat spíše designu a interiérům. Studiem na průmyslovce jsem chtěla jen pochopit, jak stavba funguje a co si při jejích úpravách lze dovolit třeba kvůli nosným konstrukcím. Ale stavařina se mi natolik zalíbila, že jsem se přihlásila na ČVUT, Fakultu stavební. Po dokončení inženýrského studia bych se ráda věnovala statice, ale zároveň mě velmi baví BIM. Základy Revitu jsem se naučila už na střední škole, ale všechno jsem zužitkovala teprve po nástupu do Valbeku.

Petr: Celá naše rodina je namočená do stavařiny a i já jsem se do ní zamiloval. Nejraději bych byl projektantem pozemních staveb se zaměřením na bytové domy, rodinné domy nebo velké stavby.

Veronika

Jaká je realita práce v projekční firmě v porovnání s očekáváním?

Darya: Asi mě nic nepřekvapilo, je to přesně podle představ.

Veronika: Věděla jsem, že je práce v projekci stresová – kvůli plnění termínů, zanášení nekonečných úprav a podobně. Jen jsem se celé studium uklidňovala tím, že stres v práci bude určitě o něco menší než stres ve škole, kdy bylo potřeba řešit vždy minimálně pět předmětů naráz. Přece v práci budu pracovat na nějakém projektu, bude mi to dávat smysl a doma už budu mít klid… Hned první léto jsem měla tvrdé setkání s realitou. Zjistila jsem, že v některých případech to může být v práci opravdu stresový extrém. Člověk dělá mnoho přesčasů, zanášení úprav je opravdu nekonečné a dost často nejdete domů s čistou hlavou.

Petr: Upřímně – realita naplnila má očekávání. Protože bratr pracuje v projekci, věděl jsem, co to obnáší.

Jaký je ve Valbeku Plzeň kolektiv? Pomohli vám jako brigádníkům rychle všechno pochopit a zapracovat se?

Darya: Pracuji už nastálo a můžu říct, že kolektiv je super. Pro mě to byl jeden z rozhodujících faktorů, proč pracovat právě ve Valbeku.

Veronika: Kolektiv je v plzeňském Valbeku opravdu suprový. Brigádníky i nové členy mezi sebe přijímají naprosto bez problémů. Pokud jsem si v práci s něčím nevěděla rady, stačilo se zeptat a nikdy se nestalo, že by mi nikdo neporadil. Nový člen prostě nezná zvyklosti firemního zakreslování a vždy je lepší se hloupě zeptat než něco udělat zbytečně špatně. Ještě dnes je spousta věcí, na které se raději zeptám. Nikdy to není problém a kdokoliv rád poradí.

Dobrým vztahům na pracovišti samozřejmě přispívají i společné výlety – turistické i cyklistické. Turistického jsem se účastnila už dvakrát, je to příjemné odreagování s kolegy. Navíc jsem měla možnost vzít si s sebou svou fenečku. Cyklistického výletu jsem se zatím účastnila jen jednou a byla jsem příjemně překvapena. Bála jsem se, aby trasa nebyla moc náročná. Vše bylo ale vymyšleno tak, aby se cesta dala bez problémů zvládnout. Když někdo nemůže šlapat, prostě ostatní počkají, a pak pokračujeme zase jako jedna parta.

Petr: Určitě bych kolektiv hodnotil jen kladně, s nikým jsem neměl žádný problém. Kolegové se snaží pomoci se vším, co člověk neví, třeba s programem. Když uvidí chybu, tak upozorní a vysvětlí, proč to tak být nemá a jak to má být jinak a správně.

Je hodně náročné skloubit práci a studium?

Darya: Docela ano, musela jsem pracovat i v noci, a to pak člověk neví, kde na všechno vzít energii. Ale můj vedoucí na mě byl hodný a v některých případech mi vyšel vstříc.

Veronika: Není to až tak náročné, jen to chce pečlivou organizaci času. Osobně jsem člověk, který si rád všechno plánuje, sepisuje seznamy a vše promýšlí předem. Zorganizovat si čas pro mě tedy není až takový problém. Jen mám občas potřebu si toho plánovat až moc, a pak jsem naštvaná, že nestíhám. Vzhledem k oboru je studium poměrně náročné. Máme spoustu úkolů, které je potřeba vypracovávat průběžně, píšeme několik zápočtových testů v průběhu celého semestru. Do toho se snažíte ještě pracovat a mít nějaký osobní život. Nebudu vám lhát, občas je to na palici, ale stojí mi to za to.

Petr: Při nástupu na brigádu už jsem měl skoro uzavřené známky, takže zbytek brigády jsem vlastně měl prázdniny. Přesto si myslím, že pokud bych měl studovat při práci, tak by to bylo hodně náročné. Ale z osobního hlediska mi to dává větší smysl než brigáda mimo obor studia.

Petr

Kam míříte po studiu? Na jaké pozici se chcete uplatnit?

Darya: Projektant, statik, konstruktér.

Veronika: Na to je celkem těžké jednoznačně odpovědět. Docela se to ve mně pere. Ráda bych se věnovala statice, hlavně statice betonových konstrukcí. Veškeré předměty, které se betonů týkaly, ať už povinné nebo volitelné, mě velmi bavily, a to už na střední škole. Svou bakalářskou i diplomovou práci mám na katedře betonových a zděných konstrukcí. Tímto směrem bych se tedy ráda ubírala. Zároveň mě ale baví BIM, ke kterému jsem se více dostala až díky práci ve Valbeku. Zapsala jsem si i několik volitelných předmětů, abych si prohloubila své znalosti Revitu. Bohužel se vždy učí jen základy modelování a občas pár zajímavostí kolem. Doufám, že i v rámci práce bude možnost se v BIMu zdokonalovat.

Petr: Po studiu bych určitě rád zamířil do plzeňského Valbeku a snažil se vstřebat co nejvíce zkušeností, to vše ale až po vysoké škole, na kterou se hlásím. Chci se pokusit se zvládnout nástup a úspěšně absolvovat VŠ, rád bych jednou byl projektantem pozemních staveb.